Uplynulé dny byly ve zpravodajství sdělovacích prostředků poznamenány permanentním oslavným informováním o zesnulém izraelském vůdci (krásné slovo v této souvislosti) Arielu Šaronovi. Bylo toho tolik, že člověk by se snad mohl domnívat, že se Šaron nějak mimořádně zasloužil o Českou republiku či dokonce poskytl lidstvu nějaký světodějný vynález. Nic z toho pravda není, takže proč? Na tuto řečnickou otázku je zbytečné si dávat sám odpověď. Spokojím se s tím, že servilní adorace této kontroverzní osobnosti mi připadá nevhodná, trapná. Pokud ji provádí stát Izrael, je to jejich věc a lze to chápat, ale v České republice (a jistě nejen v ní) je to prostě jinak. Chápu však, že o tom, kdo je génius či svatý rozhodují peníze a zbraně stojící za přáním tak učinit, které dodají příslušný impuls a kompetenci politikům a jiným činitelům. U nás máme navíc dlouholetou tradici hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Stačí jen vyměnit ten Sovětský svaz.
V pondělí večer jsem zaznamenal zprávu, že v USA prokuratura zamítla stížnost obhájců K. Dahlgrena na rozhodnutí soudu o jeho vydání do ČR. Dahlgren je důvodně podezřelý vrah z Brna-Ivanovic, který patří před soud, už jsem se obával, že se prostě nebudou obtěžovat s jeho vydáním do nějaké málo významné, neznámé země v Evropě. Advokáti, peníze, to je obecně v právu rozhodující, proto dodnes šejdíři Kožený i Krejčíř jsou celkem v pohodě. No někdy přece jen dochází i na spravedlnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat