Nevěřil jsem ničemu z těch žvástů o Asadovi a zlých Rusech v Sýrii, kteří prý bombardují a vraždí civilní obyvatelstvo. Sdělovací prostředky se činily a citovaly své posvátné zdroje z USA. Čekal jsem, až se ozve někdo rozumný, kdo ty žvásty rozebere. A myslím, že jsem se dočkal. Petr Schnur, jehož článků si vážím, píše zde. Nemám, co bych dodal, je to přesné.
Dcera, která tajně opustila s dětmi byt nezodpovědného manžela, byla nucena nastěhovat se do malého bytu v pronájmu. Samozřejmě nebyla s to hlavně zpočátku finančně zvládnout situaci, musel jsem jí vypomoci. Nyní si zašla zažádat o sociální dávky. Tam jí úřednice sdělila, že po zjištění, že jí na účet přišly peníze, nemá na nic nárok. Ohromné! Žádné vysvětlování nepomohlo. Poučení: nic neposílat bezhotovostně, pokud pomoci, tak z ruky do ruky. Na sociální dávky jsou tu jiní, tmavší spoluobčané. Ti si vyřvou cokoliv.
V pondělí jsem se věnoval práci a odpoledne jsem vyjel na kole. Nejdříve jsem projel pěknou cyklostezku u Rejvízu, pak jsem se vrátil a zajel k rybníku Kačák. Odtud jsem pokračoval po trase do Těšic, je to vlastně také cyklostezka, i když po ní mohou jet zemědělské stroje či vozy Povodí Moravy, ale to se děje vyjímečně. V Těšicích jsem se napojil na skutečnou úzkou, velmi dlouhou cyklostezku a po ní jsem dojel až do Morkovic. Baterie už slábla, takže jsem dost váhal. Snažil jsem se ji šetřit. V Morkovicích jsem se stavil jen na hlavní ulici s obchody a autobusovým nádražím. Na rozdíl od Ivanovic na Hané nestojí na rovině, ale jsou tam terénní rozdíly. Neměl jsem vůli si městečko celé prohlédnout, obával jsem se kvůli orientaci i stavu baterie. Stejně když jsem se vracel, nejdříve jsem špatně jel po silnici, teprve pak jsem se vrátil a našel si správný nájezd na stezku. Dojel jsem zpět do Těšic a z více variant jsem zvolil cestu zpět po silnici, která vede celá po rovině. Takže jsem bez problému dojel až domů se stále funkční baterií. Byla to nejdelší cesta, kterou jsem na elektrokole zatím podnikl.
Žádné komentáře:
Okomentovat